Dalekozrakost
Dalekozrakost (lat. Hypermetropie) je oční vada, při které se paprsky světla usměrněné čočkou sbíhají až za sítnicí a na sítnici tedy nevzniká ostrý obraz. Jelikož je lidské oko schopno toto částečně kompenzovat tzv. akomodací (schopností přizpůsobit vidění na různé vzdálenosti), nemusí být tato oční vada na začátku patrná.
Dalekozraké oko má krátkou předozadní délku oka nebo nedostatečnou lomivost optické soustavy oka. Zkrácení oka o 1mm představuje dioptrickou vadu +3 D. Dalekozrakost je vrozená vada, mnohdy dědičná. Je však také pravda, že mnoho lidí trpí určitým stupněm dalekozrakosti, aniž by k tomu měli genetické předpoklady. Lehká dalekozrakost probíhá mnohdy nepozorovaně až do věku 35-40 let.
Pacient trpící dalekozrakostí vidí špatně jak na blízko, tak i na dálku. Pokud se mu přece jenom podaří zaostřit do dálky, tak pouze za cenu značné námahy očí a následné únavy. Dalekozraký může v mládí vidět docela dobře. S postupem let vidí hůře do blízka a časem i do dálky. Častý je souběžný výskyt šilhání i tupozrakosti. Dalekozrakost se dá úplně nebo částečně odstranit zvýšením lámavosti oční čočky (akomodace). Proto může hypermetrop s pomocí akomodace vidět vzdálené předměty ostře.
Dalekozrakost se koriguje spojným (plusovým) brýlovým sklem nebo kontaktní čočkou, které umožňují, že obraz je přiváděn na sítnici. Tím se usnadní akomodace (schopnost přizpůsobit vidění na různé vzdálenosti) a zabrání se tak únavě očí a bolestem hlavy (potíže bývají častější a výraznější večer a po práci). Dalekozraké oko má tendenci neustále dokonale akomodovat. Nízký stupeň této poruchy obvykle probíhá v dětském a mladším věku nepozorovaně, a to díky jejich velké akomodační schopnosti. Mají dostatečně velkou akomodační rezervu a svoji poruchu korigují vlastním akomodačním úsilím. Jednoduše řečeno, oko si pomůže samo, aniž by bylo nutné použít korekční pomůcku (brýle).
